Lovec a mláďata XXVIII.

Těsně nad ránem lovec upadl do spánku
a noční můry zase vrátily se zpět,
nikde žádný náznak příznivého vánku,
nebezpečný a krutý byl ten snový svět.

V něm potácel se k smrti unavený
žhavým sluncem vyprahlou pustinou,
obličej měl žárem do ruda zbarvený
a ničen byl tou strašlivou vidinou.

Kam až dohlédl, samá vyprahlá země,
v jejích puklinách ani náznak vody,
obavy táhl na zádech jako břímě,
nikde neviděl žádné záchytné body.

Nikde ani kousíček zelené oázy,
potkal jen malou zmiji růžkatou,
ten pohled podobal se dílu zkázy
a vodu v torně měl dávno vypitou.

Rty do krve rozpraskané pálily,
rozpálený drobný prach do očí řezal,
hrdlem snad kyselinu mu prolili,
pocit apatie nad ním vládu převzal.

Ploužil se stále pomaleji, neznámo kam,
bytostně vnímal dech blížící se smrti,
přál si, aby tohle vše byl jen pouhý klam,
žhavé paprsky však byly jako chrti.

Stále neodbytně ho pronásledovaly,
odčerpávaly poslední zbytky jeho sil,
nezakrytou kůží se skrz propalovaly,
už téměř smrt o vysvobození prosil.

V jednom okamžiku už nemohl dál,
zcela bezvládný na kolena padnul,
zmizel strach ze smrti, které se bál,
přál si jen, aby co nejrychleji usnul.

Jak upadal do smrtícího spánku,
byl to asi poslední sen, co se mu zdál,
že v jasném slunci zahlédl barmanku
a obě koťata šelmy stála opodál...