Zoufalství

V nevlídné tmavé místnosti,
strnulá čelem ke stolu troska bytosti,
zplozená kdysi dávno, ještě v minulém století,
vychladlou, až moc hořkou kávu míchá se slzami zoufalství.

Děvče, které tak zbožňoval,
řekla mu větou holou, že si cosi namlouval,
jde za svým štěstím a všechno to předtím rázem skončilo,
prý není pro co se trápit, když to, co bylo, možná snad nikdy nebylo.

Asi to vůbec nelze pochopit,
manažer, který se uměl do světa narodit,
kterému prakticky nic nechybí a tráví život poklidný,
na tváři falešná škleb, jakoby úsměv a jazyk komunikace falešný.

Dočasný výpadek rozumu,
vztah, který postrádal logiku konzumu.
děvče z jiného věku, tajemné záhadné stvoření,
přineslo mu chvíli pocit beztíže, který si chránil jako svoje tajemství.

Samozřejmě, byl to přelud,
chtít držet spolu něco, co nechce osud,
i když chvíli to byl pocit skoro, který se podobal štěstí,
láska ve věku po padesátce, je pro zdravý rozum jako rána pěstí.

Civilizovaný dnešní člověk,
nechce od nikoho ohled a zná osudu nevděk,
před svým okolím zatvrdí srdce a v satisfakci nevěří,
a když je kritický, musí vystoupit z příběhů, kam vlastně už nepatří.

Beznaděj v srdci moc bolí,
když do rány přijdou lásky zrnka soli,
není se komu svěřit a svět nemá čas řešit všechna trápení,
nezbývá než rezignovat a nasadit lhostejnou masku pozitivního vidění.