Lovec a mláďata XXIX.

Tělem rozlil se mu zvláštně hřejivý pocit,
že z tohoto světa může v klidu odejít,
voda na rtech způsobila, že ze snu procit´,
zmatený netušil, co bude se dál dít.

Na okraji postele seděla barmanka
a mokrý kapesník přikládala mu na rty,
sen nebo skutečnost, to byla hádanka,
z odpovědi zahlédl jen matné črty.

"Do oběda totiž nevyšel jste z pokoje,
přitom z koloniálu vás dvakrát sháněli,
klepala jsem a měla strach, co s vámi je,
když zpoza dveří tak divné zvuky zněly.

Vím, jak moc vám na zboží záleželo,
aby měli pro vás všechno a hlavně včas,
však vaše tělo tu bezvládně leželo
a chvílemi bolestně sténal váš hlas.

Tři dny ve vysokých horečkách jste se zmítal,
doktor dal mi pro vás nějaké silné kapky,
včera k večeru se tu na vás zase přeptal
a přijde zítra, až pojede z města zpátky.

Zboží v koloniálu vám uskladnili,
půlku jsem zaplatila, se zbytkem počkají,
po těch kapkách se už horečky zmírnily,
snad už brzo vám úplný pokoj dají.

Teď ležte, dojdu vám uvařit horký čaj,
doktor říkal, že musíte co nejvíc pít,
podobná viróza zasáhla celý kraj,
asi bude o práci postaráno mít."

Ačkoli byl oslabený, tak jedno viděl,
že celou dobu se o něj starala,
za její unavený obličej se styděl,
prozrazoval, že toho moc nenaspala.

Pomalu na posteli posadit se zkusil,
ale na polštář zase hned padl zpátky,
takovou únavu snad ještě neokusil,
bolest hlavy jela na plné obrátky.

Unaven upadl do malátného snění,
cítil, jak po spáncích stéká mu z čela pot,
myslí probliklo mu strachu připomnění,
snad nechytila se koťata do žádných pout.

Až chladný kapesník na čele ho probral,
kromě čaje ucítil i vůni polévky,
se stydlivým děkováním za vše se pral,
její prst přes rty zastavil ten proud se slůvky...