Lovec a mláďata XXXI.

Zatímco o lovce pečovala barmanka,
Ouško na další noční výlet se vydal,
z minulého zůstala mu malá ranka,
to mu totiž svůj život malý kabar nedal.

Zahlédl ho, když soumrak se už blížil
a přikrčený ho celou dobu sledoval,
když už únavou se oběti zrak klížil,
Ouško se za ním několika skoky vydal.

Ač kabar zdál se zpočátku lehkou kořistí,
skutečnost naučila zase jednu pravdu,
výzor malého jedince snadnost nejistí,
zvláště pak, má-li rozespalou náladu.

Podle svých představ se ke zvířeti dostal,
potichu a pomalu se připlížil,
kabar jako by se na útok přichystal,
ostrým špičákem Ouškovi ublížil.

Ten od kořisti takový útok nečekal,
s bolestivou grimasou stáhl se zpátky,
cíl jeho snažení zatím pryč odskákal,
první větší pokus o lov, žádné hrátky.

Vrátil se ke srubu, asi budou mít hlad,
maso, co nechal tam lovec, už nebylo,
stejně by v tom mrazu bylo zmrzlé akorát,
to kručení v bříšku se mu nelíbilo.

Drobnou ranku na tlapce tehdy zchladil sníh,
spadly vločky prachové a jiskřivě bílé,
pachové stopy rázem ztratily se v nich,
ale dovádění v něm bylo vážně milé.

Teď už nesněžilo a stopy daly se číst,
jedny k otvoru nory směřovaly,
zda najde tam něco k jídlu, nebyl si jist,
neznalosti ho zatím omezovaly.

Na polštářky tlapek tichounce našlapoval,
jen les svými větvemi tiše hovořil,
k novému pokusu lovu se připravoval,
svůj další plán si v hlavičce vytvořil...