Fet

Na lžičce tavím další chvilku zapomnění,
nemám už nic jako by mi nekdo všechno vzal,
nad zapomnění totiž lepšího nic není,
aspoň tam připadám si jako král.

Rozhlédnu se takhle kolem,
vidím stíny na zdech,
pár podobných tu sedí spolem,
se mnou čekají na poslední nádech.

Štípnutí a už vzhůru letím,
tam kde není žádná bolest ani trápení,
stejně jako tolikrát předtím,
stále je to ale jenom mámení.

Najednou anděl udělá rukou znamení,
jen maličké gesto,
zas se vrací srdce bolení,
musím s ním žít i přesto,
že nenacházím v něm zalíbení.

Probouzím se z euforie,
přede mnou stojí postava,
měkké světlo kolem ní se lije,
však nevím co ona zastává,

Říká mi postav se a kráčej vpřed,
nikdy nejsi tak samotný jak se ti zdá,
nedovol ať tvé srdce pokryje led,
pak mi něco do ruky dá.

Jen papír a na něm nějaká slova,
pro mě má však cenu zlata,
a protože život nejde žít od znova,
vykročil jsem tedy hledat svého dalšího kata.