Láhev

Tolik slz jsem za Ni položil
na hřbitov ke svému hrobu
kéž bych Její život mým proložil
a neodnesl si jen chudobu.

Chudobu hnijící v mém srdci
jak odporně ona smrdí
bez sebe jsme jak mrtvi
bez Ní jsem tak prázdný.

Prázdný jak láhev od vína
usmívající se ze stolu
co bolelo na chvíli zabila
na chvíli mě posunula nahoru.

Nahoru od ní od všeho co bolí
tam kde naivní štěstí usmívá se
na mě do nejhlubšího údolí
kde vše vyrovná se Její kráse.

A pak přijde ráno a bolest v hlavě
proč se na mě ta láhev mračí?
vždyť s ní mi šlo vše tak hravě
a teď mě ta bolest zase ničí.