Rozcestí

Moje nitro dál si hledá,
místečko své na zemi,
hlava praská, plna bolu,
je to už tak, věřte mi.

Co si počít, jak rozseknout,
tu podivnou myšlenku,
zůstat vězněm a být doma,
nebo radši žít venku?

Mám se pořád přetvařovat,
když ty to tak nevidíš,
mám svou duši zatajovat,
kdy mě trochu pochopíš?

Každý žijem ten svůj život,
společného nic není,
každý je tak trochu vězeň,
ke smrti odsouzený.

Jenže k smrti cesta dlouhá,
proč ji krátit musíme,
proč si žádné milování
už nikdy nezkusíme.

Měli jsme se asi potkat,
starší, vyzrálejší,
aby vztah, jenž dneska máme,
byl víc trvalejší.

Musíme tu cestu skončit,
najít si rozcestí,
dál si každý po svém jíti,
vyhledat své štěstí.

Chceš a nebo tedy nechceš,
už shodit okovy,
začít znovu od začátku,
prožít život nový?