Poutník a Víla

P:

Protančila loukou
a stříbřitou ukryl ji les.
Její tichý hlas
ke mně vítr nes.

Kdo jsi, bezejmenná,
křehká horská vílo?
Víš, že dnes odcházím,
a je mi to líto...

Jak jsi chladná,
krásko moje,
jak lehounké jsou
kroky Tvoje.

Vždyť na sněhu
stopa nezůstala,
vždyť z pavučin
jsi své šaty tkala.

------
V:

Sama jsem čekala
tolik let,
slíbil a znovu
vrátil se zpět.

Snad hory jej volaly,
kdo ví,
už nečekám,
že mi to poví.

Poblouzněn krásou
horských strání
lže, že přišel za mnou
a hlavu při tom sklání.

Tehdy já objímala jeho paže,
líbala jeho čelo,
držela a hřála se
o jeho tělo.

Pak znovu odešel
a já toužila,
strachy se třásla,
téměř nežila.

Nechal mě tu.

-------
H:

Třásla ses vílo
v těch nocích
čekajíc na poutníka,
který vždy za vámi
dveře zamyká.

Tvoje láska,
městský pán
dnes sám byl v kupé
ponechán.

Slzy horké z tváří
stírá
a touhou ukrutnou
po Tobě, vílo, zmírá.

Nejsou to hory,
jsi to Ty,
co ho sem láká,
co plní jeho sny.

Neboj, vrátí,
vždyť to víš.
Slíbil to, a pláče
že sama bez něj
na sněhu
tiše
spíš.