City světlých pavučin

V azurových očích sametové víly
Svítí písně v rytmu bubnů,
Na než snílci hrají pomocí své vnitřní síly
Každý den jako v dudbu,
Přestože na prsty jim sedá mráz.

Nic neodvrátí lásky čin.
Skláním se pod lehkostí citů světlých pavučin
A propadám se do nich jako do sítí,
Jež spleteny jsou hedvábně jemnou nití.

Láska, ta, co nutí do bdění,
A vzdávání se reálného snění,
Ta, jenž hladí a objímá nám těla,
Aby naše slova mohla znít, jak zněla.

Ach, vy andělé,
Tančíte si rozechvěle
Ve svých mračných vzdušných hájích,
Čekáte na skutky rozněžnělé
Jako ve starých řeckých bájích
A pírka, co vznáší se pryč od vašich křídel,
Vstupují do krajin bezesných,
Aby zaplnila prázdný a nekončící hřích.


Ach, vy andělé.