Ospalá

Když slza stéká na polštář
a mění se tvůj hlas
jsi dávno příliš ospalá,
ale nechce se ti spát
Když měsíc svým paprskem ozáří tvou tvář
šum křídel motýlů pak utichne snáz
jen hvězdy ví, o čem se ti bude zdát
Ty však nemáš ponětí, jestli budeš spát
tak svou něhu ukrýváš
do rukou co halí tvář
a v slzách se utápíš
přes moře, řeky hráz
Pak tvá víčka ztěžknou tíhou dnů
zakryjí tvé oči jemně hedvábím snů
a jak ranní rosa třpyt svůj má
tak jasné ráno jiný úsměv ti dá
Poodhalí kouzlo touhy nechtěné
co smysl dávalo, je již ztracené
A květiny rozkvetou tvou vůní,
která tu zůstala po něžném snění
Ten den se tvá ústa spojí
v polibek dvou duší nedospělých
a temnota zatají svůj dech
pro slzu, co zbloudila na tvých rtech