Osud

OSUD

Prorok svou tvář
k malému v kolíbce sklonil
nesmál se, když po kapkách
svá slova nerad volil

Pak pomalu odešel
a dětský pláč
matku v půlnoci vzbudil
vzala ho jemně v náruč
toho chlapečka, co zlobil

Zdálo se jí, když usnula
o jednom dědovi z knížek
nad jejím synem promluvil
ta slova teď chtějí zmizet

O tom, že v životě nenajde
dívku – ni přítele sobě
o tom jak zatím bude žít
než zestárne živý v tomhle hrobě

Pár let je pryč a synek sám
hrává si s lopatkou v písku
svůj hrad si stavěl a poslouchal
dětský křik vzadu od remízku

Ve škole seděl v lavici poslední
seděl tam v rohu hned u zdi
a té si v hodinách žaloval
když na ni své verše psal

Stal se tím, čím si snad přál
málo však jeho úsměv hřál
stal se tím, čím snad měl
však práce i život mu zevšedněl
a na jeho přání nikdo nevzpomněl
za jeho lásku návrat kameněl

Zůstal tak stát a říši své má
i svůj dům starý – dávno by spad
a písek, dávno prázdný
už dávno si zapomněl hrát

Visí to proroctví jak oblak černý
a jeho stará máma pomoc neví
snad už tu ani není
a kdo by přemohl kouzelná slova
nikdo by netroufl s nimi se rovnat
nikdo si netroufne za divné dveře
nikdo se nevydá za tamty keře
nikdo se nechce popálit od kopřiv
které do jeho oken zaclání

U lesa dívky se smějí
byla snad pouť a mládenci chtějí
byl snad už večer, šero v lesíku
a hlasy ztichly opodál v seníku

Kdosi se ztratil a neví komu
v lese tma a jen v staré boudě
- vždyť ji znám
v té je malinko žár

Kouká se oknem do té boudy
za stolem odřeným stín se choulí
není tak stár jak vypadá
jen obvyklá večerní nálada

Něco jí říká „vejdi jen
snad jeho přání je to jen“
a něco jí říká „nevcházej
kdoví jak bude třeba zlej

A tak tam stojí bez pohnutí
a její rozhodnutí
nikdo se nedozví
a co Ty, vešla bys?
Kdo ví