Hynoucí víra

V ruce papír nepopsaný svírám,
bolí mne prázdný pohled v krajině srdeční,
do oka tornáda zoufalství se dívám,
ze zatopené krajiny života jen věž kostelní ční.

Samotou zmaten hledám cit člověčí,
toužebně do dáli natahuji ruku,
tápu jak slepý v labyrintu bezpečí,
jak najít mám šíp vystřelený z luku ?

Hluché sluchátko dokola únavnou hraje píseň,
a dopisní schránka stále zívá prázdnotou,
do srdce potichu vkrádá se smutek a tíseň
a jako děvky vykřičené kšeftují s nahotou.

Setmělým pokojem se pach tabáku plouží
a víno po stole rozlité zvolna kysne,
a náruč prázdná po objetí touží,
zatím co víra hladem a žízní pomalu hyne...