Dialogy II.

Nechceš pusu, chceš políbení.
Rád to splním, vše se cení.
Já mám zas na tě prosbu pouhou,
přiviň se ke mně, nenič mě touhou.
Nesmělý jsme asi oba,
a to je už jiná doba.

Ostych bude překonán,
oproti touze je to malý pán.
Těžký je vždy první krok,
snad nepotrvá dél než rok.

Dél jak rok?
Uvidíme příště,
zatím připravíme hřiště,
z hezkých slov, spletených v báseň.
Jen si řekni, jaký máš sen.
Snad se nestydíš.

Snů je spousta,
v jednom z nich,
z šátku spřádáš pouta,
a šeptáš slůvka do oušek mých.
V jiném zase políbení,
co vede k vášni, procítění.

Ty snad vzhlédla ses v mých snech,
co do básní vplétám rád.
Jsem kmet pavouk, i zloděj přec.
Vše hezké ti z nich chci dát.

Jen společné sny jsou hravé,
co nechce druhý, není pravé.
Věz, že stačí slůvka tvá,
v tomto nejsem náročná.
Mám ráda souznění,
to bez druhého nikdy není.

Slůvka i to řekne se ti snadno,
když myslím na tě, jde to snadno.
Horší je jejich přednášení,
to nejde mi ani po přečtení.
...Má ústa škodí řeči krásných myšlenek.

Chtěla jsme jen říct,
ne každý sen se musí splnit.
Krásné je i sní,
a není třeba všechno plnit.
Chci jen to, co chceme oba,
zbytek mých snů nechám doma.

Budu drzí, když řeknu znova,
že chci znát i sny co máš doma.
Vím, že to tajné tužby jsou,
i když ne s mojí osobou.
Rád poslouchám tajná přání,
jsou to růže k zulíbání.

Neřekla jsem přeci,
že tě ve snech nechci.
Ty doma s tebou jsou,
já jsem ráda tvojí hrou.
Jen představy s ženou,
nemůžou být s tebou.

Ta představa ženy s ženou,
líbí se mi,
i když nejsem s tebou.
Pravda, to co ona,
já nemůžu ti dát,
a stejné je to i naopak.

Můžeš mi dát jiné slasti,
stejně jako i já tobě.
Nechci žádné meze klásti,
přibližme se k sobě.
Slasti hříšné s ženou,
mě od snu s tebou neodeženou.

Neznám žádné hříšné slasti,
co bychom mohli mezi sebe klásti?
Snad proto hřích neuznávám,
mám rád vše, tudíž se vzdávám.