Už nejsem sám

Už nejsem sám v tom čase, než se rozední,
když zulíbat jsem ti mohl tvoje ústa,
a získal jsem konečně svou lásku nevšední,
něžných dotyků tvého těla byla spousta.
Měsíci napovídám, dnes už buď sbohem,
byl jsem dříve osamělý jako v lese mýtina,
nemohu se s tím vyrovnat přec tak honem,
když touha po tobě byla moje velká slabina.
Srdíčko mé vzrušením teď divoce bije,
nebude snadný konec takové lásky,
čeká mě trápení toho, kdo láskou žije,
rozchod by vyryl na mé tváři ostré vrásky.
Zážitky s tebou však ve mně nikdy nezmizí,
mysl má se tebou opíjí do němoty,
můj rozum zrovna prošel velkou revizí,
a duše dosahuje zápalné teploty.
Marně mě Morfeus do své říše láká,
nemohu spát, když toužím hledět ti do očí,
v hlavě mi zmatený pták klove a kráká,
stále se mi z tebe závratí hlava točí.
Zeď co nás dělila dnes byla stržena,
pro blázínka, který vyznat lásku neumí,
v noci nastala se mnou divná proměna,
jsem osobnost, které ženy všechno odpustí.
Máš tak zvláštní krásnou barvu vlasů,
byla jsi dnes ke mně hrozně milá,
nádherná je intonaci znělého tvého hlasu.
a voníš stále, jako z pohádky víla.
S tebou bych napořád chtěl být,
podlehnout divoké vášni a touze,
i ve chvílích, kdy nechce se mi žít,
a líbat se vášnivě, moc a dlouze.
Doufám, že se mnou i ty bys toto chtěla,
je to přece dar, že nás vzájemně osud spojil,
do společné symbiózy prorostla naše těla,
opět cosi jedinečného zázrak milování stvořil.