Nevím co vím...

Ležet v krajině svých snů,
doufat v znovuzrození mého srdce,
a dvě bludičky mých očí,
které toho viděly až příliš moc,
ale ještě ne dost…
se na mě ze tmy budou smát,
svými šišlavými hlásky.
Promiň…

Padá sníh? Ne to slzy mraků,
brečících nad svým osudem,
z výšky, ale bez nadhledu…
kterému můžou uletět,
vanout si za svými sny,
ale kotvy jejich přátel,
nebo aspoň vysněných,
je zase stáhnou zpátky.

A tak se…
pavučiny myšlenek neustále rozplétají
a zaplétají,
pavouk snad s milionem noh,
jehož vlákno nemá konce…
ani po smrti,
běhá pořád dokola
a ví, že musí,

myslí si to.