Lovec a mláďata XXXII.

V hloubce nory sviští rodinka klidně spí,
netuší mladého predátora v povzdálí,
čerstvě napadlý sníh se na tlapky lepí
a mráz poslední zbytky rostlin pálí.

Na krajinu snáší se soumrak noci,
někteří lovci se do tmy vydávají,
Ouško ucítil mladou horskou ovci,
pod skalním výklenkem se ukrývají.

Opatrně připlížil se z druhé strany
a na nejpříhodnější okamžik čekal,
ač kameny skal měly ostré hrany,
noční zvuk z úkrytu ovčí mládě vylákal.

Tenhle krok stal se jehněti osudným,
Ouško na něj hbitým skokem zaútočil,
výpad zpočátku zdál se být úspěšným,
terén však celou situaci otočil.

Jehně nejprve zmateně utíkalo,
pak protáhlo se úzkou úžlabinou,
v bláhovém domnění, že náskok získalo,
dál kličkovalo zasněženou krajinou.

Ouškovi uklouzlo to na zmrzlé skále
a zpomalilo jeho pronásledování,
jinak by oběť dávno měla na mále,
takhle déle trvalo její strachování.

Tlapky bořily se do čerstvého sněhu,
ale vzdálenost od jehněte zkracoval,
chuť čerstvého masa nutila do běhu,
minulý neúspěch totiž hlad zesiloval.

Už jen pár skoků chybělo mu k cíli,
když kořist náhle směr své trasy změnila,
siluety zvířete všiml si ve chvíli,
kousek od něj se Tlapička objevila.

Teď byla to otázka několika skoků,
kdo bude ten, kdo první cíl k zemi srazí,
byl to Ouško, kdo zakousl se mu do krku,
život rázem jehněti z těla mizí.

Z teplého těla špičáky maso trhají
krev bělostný sníh barví do červena,
první společný lovecký úspěch mají,
nezkušenost jedince byla pokořena...