Beze jména

Noc mě do svého pláště tiše zahalila
A já se nesnažím abych svou bolest utajila
Nemusím si na žádného hrdinu hrát
Volný průchod svým citům mohu dát
A po tváři mi mohou volně slzy téct

Věřila jsem, že zázrak stát se může,
Ale místo toho mám teď v srdci samé nože
A s každým nádechem to bolí víc
Snad jako bych jich tam měla tisíc
A nejde s nimi nijak hnout.

Unést jsem se prostě nechala
A teď bych tady jenom plakala
Nerozumím tomu, jak se to vůbec mohlo stát,
Vždyť přece nemělo to důvod se udát?
Ale stalo se…

Chtěla jsem jeho se stát
Ale musím tomu všemu sbohem dát
Byl to asi jen sen, jenž začínal mít reálnou podobu
A já teď mám onu srdeční chorobu,
Která tak bolí…

Přála jsem si ho vidět a tolik mu říct
Teď se nezmůžu na vůbec nic…
Nechápu, že se to tak rychle vše stalo
Možná to tak býti mělo,
Jenom tomu nevěřím.

Co teď dělat dá se?
Pošetilost vyhýbat se této otázce
Věřit už nechce se mi v možnost
Bolesti už i tak cítím až dost
Chci jen rychle zapomenout

Možná snad věřit, že se to nikdy nestalo,
Že nikdy nebylo nic mezi námi napsáno
A já nikdy nebyla jím oslněna
Nechci být již ničím překvapena
Přeji si jen bez bolesti žít…