Rozchod

Až se mě budeš ptát, proč odešel jsem,
odpovím jen pokrčením ramen,
snad nechtěl jsem být uvázaným psem,
vděčným za teplé místo u sálajících kamen.

Jakoby prasklo tenké sklíčko
a jeho střepem zranila se dlaň,
jakoby zachvělo se oční víčko,
jakoby někdo zašeptal – probuď se a vstaň.

Už nechci být poslušným tvým pejskem,
na nějž, když zlobíš se, výhružně zvedáš prst,
už nechci se lísat o tvoji přízeň,
mně voní svoboda – a té mám teď plnou hrst.

Tak odpusť mi, že jsem tě všude jak stín doprovázel,
motal se ti u nohou, když vyběhnout jsi chtěla,
snad jsem ti podvědomě pod nohy i klacky házel,
když toužil jsem , abys mě trochu více ráda měla.

Vše mělo jinak dopadnout a vyznít –
zde láska krutě ostrouhala,
teď už jen zbývá city z duše vylít –
a navždy se zbavit té, co tak bezostyšně lhala.