A přece....

Klopím svůj zrak k zemi,
své prosby vysílám k nebi.
Lásko, nepřestávej mě milovat,
své srdce, co víc ti mohu asi darovat!?
Pocit štěstí, které pluje, chtěla bych chytit do dlaní,
zatím láska k Tobě, mě snad jen k šílenství dohání!
Mám pocit, že ubývá nám lásky,
že už ani nechceš, hladit moje vlásky.
A přece jsi radost mého života, jsi závan letní noci,
jsi jitro, které procitá, a já zůstávám tak bez pomoci!
A přece jsi světlo, co mě v temnotě umí hřát,
a tak snad já víc si nemohu ani přát!
A přece jsi společnost v mé samotě,
a já tak konečně nepropadám své prázdnotě!
A přece měníš mi nebe podle přání,
i tak jsi hvězda, co sny moje chrání!
A přece jen s Tebou umím být štastná,
s tebou lásko, láska jinak mi chutná.
A přece krásná je ta naše doba,
kdy radost někdy střídá zloba.
A když zrovna svou lásku mi dáváš pocítit,
tak ten okamžik bych chtěla navěky zachytit!
A přece trpká je a krásná zároven!
Moje srdce plane po Tobě jak pochoden!
A přece jen pro tu lásku, stojí za to žít,
a já si jí snad nikdy neměla ani zasloužit!