Možná

Možná, že ještě jsi - uvězněná v zrcadlovém království
neony rozzářených kaluží podzimního deště
sevřeného dlažebními kostkami, po nichž stékají dějiny
a čekáš, zdali osvobodí tě někdo ještě.

Možná, že ještě jsi - ukryta před deštěm vzpomínek
pod opuštěnou ušmudlanou stříškou tramvajové zastávky,
abys záhy nasedla a zmizela někde v pavučině nočních svítilen,
co lákají můry z temných končin života.

Možná, že ještě jsi - sama a zamyšlená uprostřed svého
do sametové temnoty ponořeného pokoje,
kam vstoupit mohou bez pozvání jen Luna a Sny,
aby společně zčeřily hladinu plynoucího času.

Možná,že ještě jsi obklopena tisíci květů růží,
co voní touhou a nadějí a dávají tušit …
možná, že ještě jsi zakleta v krůpěji hojivé rosy,
abys varovala před trny, které tak palčivě zraňují slepé a tápající.

Možná, že ještě jsi - ta dlouhovlasá dívka s vysněnými ideály
a s cíli, v nichž se ztrácí jsoucno s minulostí za obzorem víry,
a otevřenou náručí objímáš vše, co miluješ,
byť čas neúprosně zdaňuje a krátí vše, co kdy nabídnul a dal…

Já vím, že jsi - a nejen možná …
vím, že jsi – to se prostě pozná,
jsi v mé mysli a v zrcadlové síni neony rozzářených kaluží podzimního deště,
mezi dlažebními kostkami mých snů a možná čekáš ještě ….