Perlový závoj

Sedí a dívá se z okna

nepřítomným pohledem.

Jako by tu nebyla ona,

jen duch, zakrytý ledem.




Pleť světlá jako hedvádí,

výrazně prozařovala pokoj,

něčí zrak tiše ulpí

na obličeji, chudším o závoj.




Mladík jen tiše zírá

na krásu oné dívky.

Všechny krásy světa skrývá

do jedné tváře křivky.




Je to však pravda, co vidí?

Překvapeně zamrká.

Kdo to jen teď před ním sedí?

Půvabům předchozím daleka.




Nemá jemné rysy,

oči jemně mandlové.

Má spíš oči krysy,

zapadlé a jedové.




Ne, to je zas přehnané,

oči, ty má vlídné, milé,

avšak, o téhle panně

nesnil jsem ty dlouhé chvíle.




“Viděl's přece její duši,

krásnou, toho by sis měl vážit”

To však mladík zavrhnuvši

se přestává o dívku snažit.




Proč jen ji opustil?

Dívka za ním kouká z okna,

proč se náhle odvrátil?

“Copak za to může ona?”




Po pár letech dívka zkrásní,

mladík se znovu diví kráse,

tentokrát tělesné I duševní,

dívka však klamat nedá se.




Už její srdce vlastní té cti hodný,

ten, který při výběru nehledí do zrcadel,

ale hledá tělo, kde je duch svobodný.

Dívka se otáčí a spouští závoj z perel.