Zpovědní tajemství

Sluncem zbronzovělá šíje láká ke zpovědi,
a rozevřená pouta náruče nabízejí plachou jistotu –
v chrámovém tichu se vznáší vůně hříchu
a slzy pokání křísí zvadlé květy pohozených růží.

Vnímám ty tlumené, tiše se vzdalující kroky,
co končí kdesi pod klenbou nebetyčných snů
a na rtech zadržuji horký dech - jež úpěnlivě žízní –
lze napojit ho vůbec vroucnou modlitbou andělů ?

Vlastním svědomím sražen do kolen - zas a zas prožívám tu chvíli,
kdy celý vesmír láskou zasažen
se zřítil do jediného místa něžného dotyku,
a neskutečným výbojem smyslnosti rozčísl jsoucno,
aby pak mohutnou erupcí citů otevřel ohnivý jícen nezkrotné vášně.

Hořel jsem,hořel jsem a vyhasl…
Teď tiše zpovídám se z hříchu –
tápu, mám hluboké výčitky –
tak oddávám se trýznivému tichu …