Chvalozpěv

Září očí Tvých, oslněn,
plnících štěstím každý můj den,
radosti plné, jak hvězdy krásné,
tak záhadné, tajemné, že člověk žasne.
Hlubiny těch dvou zářivých moří,
hluboké tak, že i hvězdy se koří,
a hlas Tvůj jenž hluboce i tence
zní na prahu samé existence.

Spatřiv záři měsíce pouhou,
jenž naplněn jest závistí a touhou,
vysoko nad obzorem září,
však zahanben Tvou jemnou tváří,
jež ze Země na něj usmívá se,
a ve svém platinovém jase,
i hvězdy z nebe sestoupily,
by božskou Tvoji krásu spatřily.

Tvůj úsměv září bílých hvězd,
pohled to nejkrásnější jest,
poklad slyšeti smíchu tvého,
tak božského, tak úžasného,
že zločincovo srdce pookřeje,
že tragikova duše se zas směje,
a zvukem tím, rozkvete v zimě kvítí,
a naplní září se mé temné bytí.

Žádná slova, neopíší Tvou krásu,
jak měsíc tvář, jak mlha v slunce jasu,
řekni mi proč mám modliti se k Bohu,
když k Tobě, má bohyně já modliti se mohu?
Zlatý vlas, jenž sahá téměř k pasu,
ještě násobí Tvou nadpozemskou krásu,
květy za tebou točí slunečnice,
zář slunce, jich neláká již více.

A kdybych přání směl si přát,
tak smích tvůj chtěl bych zachovat
Má Paní, odpověz, prosím, smím
chránit ten poklad životem svým?
Může být smyslem života mého,
prokletého, smutného, nicotného,
zachovat ten Tvůj čirý smích,
jenž zbavil mě starostí zbytečných?

Jsi pro mne nemocí i lékem,
vím, že měl bych se již vzdát,
pouhým mrzkým jsem člověkem,
a anděl člověka nemůže mít rád.
Mé verše nevyjádří bolest
utopie v nichž utápěl jsem žal,
když z víry své přísti snažil jsem se lest,
s níž hvězdy bych v nebi pro Tebe doloval.

Hvězdy jež vplést do Tvých vlasů,
toužil jsem, však nakonec se vzdal.
Nimiž vyjádřil bych lítost toho času,
kdy zbraň jsem složil, ač dřív jsem bojoval.
Kdy flétnu do žita jsem položil,
a hloupostí světa, pohrdal jen tiše,
kdy v lidském bytí, bídně jsem živořil,
hloupý, a slepý ve své pýše.

Vždyť kdyby zrak můj, hloupost moje,
kdysi nezastřela,
poznal bych v Tobě o mnoho dříve,
padlého anděla.
Poznal bych, že bytost duše čisté,
špínu, jež ďáblovi v zubech zela,
nemůže milovat, to je jisté,
Bohyně má, ach proč jsi tak skvělá?

Proč dokonalost v tobě sídlí,
dokonalost v niž věřit přestal jsem,
jsi snad pouhým dalším snem,
pod jehož ukryl jsem se křídly?
Již nevím, co sen, co skutečnost,
vždyť není v srdci lidském každá ctnost.
Bohyně jsi, či anděl jen,
anebo snad pouhý sen?

Jsi-li snem, pak se nechci probudit,
a chci se před dnem ukrýt pod Tvůj z křídel štít.