Havran

Tikot hodin kreslí výmysly,
a zrcadlo to tuší…
a padají slzy,
a ruka je suší…
Havran na křídlech přinesl vodítko…a já šla.
Kráčela, občas padala, ale neptala se na cestu.
Věřila tomu, kdo nese otěže…
Pocuchal mi vlasy.
Zbořil mi zámek z hracích karet.
A tak jsem zůstala stát na dvorku,
a bála se, kdo další mě chytí…kam povede.
Čekala jsem na havrana,
který odnese vodítko.
Být volná!
Žít!!
Nejde se hnout z místa.

Tikot hodin už dokreslil mi slzy,
a zrcadlo mlčí,
a já v něm už nehledám.
Svázala jsem se,
ale asi neumím žít jako loutka, která…
vede sebe samu…

Jen ty slzy tečou,
a pravda utíká po dešťových kapkách k oblakům…
nikdy jí nechytím.
Smazat tak bolest,
která mi rozežírá srdce…být tak z kamene.

Jenže jsem si osud vybrala,
není o čem snít,
loutkou jsem sama sobě zůstala,
havrana nemůže další nahradit.
Ten havran se už nevrátí a zrcadlo už nepromluví…
cuchám si vlasy..a pláču…