Svítání

Za tichých hlasů svítání,
Která znamenala „Sni!“,
Objevil se přízrak,
Tichý hlas už nešeptal,
„Sni jen malá dál.“

Kdo by věřil zvoníkovi,
že zvony mocně bijí,
když člověk slyší jen své srdce bít.

Co se to stalo?
Proč tu sedím?
Proč tu jsem?
V co jsem věřila, než jsem sem došla?
Pro co vlastně chtěla jsem žít?
Co do mě vstoupilo a nikdy nezmizelo?
A o čem, že to vlastně sním?

Špatné časy nastaly,
po tak dlouhé době,
oči klíží se k ránu plné slz,
úpěnlivý vzlyk zaznívá do ticha,
nebaví,
ne nebaví mě si lásku jen představit.
Chci jí žít, už konečně jednou,
v klidu žít.
Tak proč to nejde,
kde je chyba ostatních? V nich? To snad ani není možný.
Ve mně.
Ale kdeee?
Tolik se jí snažím najít a vůbec se tomu ani nepřibližuju.
Něco je špatně.
Ne něco…
Všechno je špatně.