Bohužel

Tisíce veršů já psát bych chtěl,
básník však nejsem, bohužel,
k nebesům bych pak vyletěl,
křídla však nemám žádná, žel,
z těch veršů vázanku Ti plést
a hvězdy z výšin na zem snést,
pak kolem krku Ti je dát,
vázanku kolem nich pak ovázat.

Z listopadu listí odebrat
a koberec z něj učinit,
z mraků uplést pro Tebe krásný šat
a sluneční záři užít jako nit,
však nemám křídla a nemám ani rým,
jsem průhledný, jak mlha, jako dým,
nejsem nic, jen žalem básní svých,
nedostačujících, nezdařilých.

Z ohně čelenku Ti ukovat,
z blesku useknout pak lesk,
před svým smutkem, do básní se schovat,
v představách svých hubit lásky stesk,
tu čelenku pak do vlásu ti dát,
a v duchu přitom naříkat,
to všechno, pro Tebe udělat bych chtěl,
básník však nejsem, odpust, bohužel.

Naposledy sebrat veškerý svůj cit,
vytrhnout si jej z těla, a s radostí,
na koberec z listí ho k Tvým nohám položit,
a nakreslit z něj, se vší hrdostí,
poslední znak mé lásky nekonečné,
z krve srdce, jež zbarvilo by chlad,
jež rostlo by, z mé bolesti věčné,
z bolesti samoty, již nelze rozdýchat.