Bílá růže

BÍLÁ RŮŽE

Pro svou krásnou bílou růži
cestou širou planinou
šel bych přes největší louži
za tou růží – za dívkou

Co jí chci nést – sám nevím
prostě jen toužím nejít sám
i cestu dalekou si zvolím
tu sílu na ni ještě mám

Došel jsem k růži s bílými lístky
ty mírně se ve vánku chvěly
ptal jsem se kdo ji zalévá
jak u ní jsem stál v tom trní

Vzal jsem ji něžně do dlaní
a lístky bělostné polehku vadly
nadech se vůně té krásy nevšední
poprvé a hned naposledy

kroků pár od ní jsem uslyšel
že za mnou se tichounce smála
kroků pár od ní jsem pochopil
že ne pro mě krása ta zrála

Snad neumím růži vzít do dlaní
snad ani kopretinu
snad ani neznám svítání
na posměch pro tvou krásu zbydu

Lehce ji větřík hladil po tváři
a úsměv – kouzlo na ni vytváří
pro jediný pohled z očí do očí
pro jedinou chvíli svět se zatočí

Za kousek něhy teď od strachu vrásky
co když si hraje s mým dotekem lásky
co když se v duchu směje mi? aťsi
nechám se klamat pro pocit štěstí
v duchu stále při zemi

Proč jsem se vrátil, snad pro další vrásku v paměti
pro to, co lidi drží v krásném napětí

U cesty rozryté divnými koly
pár kytek choulí se mezi uvadlé stvoly
dávno už jejich krása zvadla
pod pachem nafty dřív vůně chřadla

Nikdo dnes nenosí tu šaty letní
jen pár drsnejch kluků touží po obětí
snad dívčí smích i pláč komusi
připomíná řev motoru
„Kdyby tak aspoň jela“ – nakop potvoru

Zatajil dech a vyrazil vpřed
nad hlavou kanon, vedle kulomet
přes bláto, přes chvojí
přes dříve krásné údolí
Kam?
No přece k boji!