Přesmutněné vyznání

nějak mě chmur přepad',
začíná na dveře klepat
přesvědčení omylu,

víry svírám ve svých dlaních
dnešní den již pomálu

slovo tu nic neznamená,
cit spletený z větru příze,
v svojí touze utopená,
ztrácet se v zoufalé snaze

najít stéblo pravdy,
za které se tounouc chytnu,
když není tu zase

a posté řka někdy v týdnu
rozloučí se slůvky lásky,
že chce hladit moje vlásky,
avšak hlava daleko

kdoví, čí je víc než blízko


nechci myslet na nic

jediné je však už jisto

jako nikdy,
jako vždy

že ho (k sakru!!)

m*i*l*u*j*i