Upír a anděl smrti

Byls lačný po mé krvi, však já ti to za zlé neměla.
Tvou přirozeností bylo se toulat nocí a
teplou tu tekutinu sát ze šíjí nekrytých,
vysávals pramen života z nevinných.
Vždyť i ty jsi byl stvořen tak, jak stvářels druhé,
polibkem smrti pod rouškou noci zrozen v krvi rudé.

Pak potkal jsi mne, říkals stvoření andělské
a tvá žízeň pominula, ač bylo to jen dočasné.
Byla jsem svědkem řádění temné nicoty,
ve strachu, v modlitbách, v duši tíseň samoty.

Chytil jsi mne za ruku a pohlédl do očí,
místo smrti nabídls mi lásku, co nikdy neskončí.
Slyšels křik svého svědomí,
prosils o navrácení duše,
cítils lítost nad svými skutky,
jaká muka však prožívals,
to se nikdo nedoví.

Bála jsem se, ale věřila tvé upřímnosti,
dala jsem ti svou náklonnost,
vzdala jsem se nevinnosti.
Ač jsi mne miloval víc než vlastní bytí,
výčitky a svědomí ti bránili v žití.
Chránil jsi mne před zlem samotným,
cítil jsi marnost, toužils po smrti.

Po čase jsi zatoužil po mé krvi místo těla,
nechtěl jsi to dopustit, však věděls,
že zvrátit se to nedá.
Uprosils mne učinit, co sám jsi nesvedl,
proti srdci stříbrnou jsi dýku pozvedl.
Pak silou vší jsem objala tvé trpící tělo,
dýka v srdci zakotvila, plakat se mi chtělo.
Tak stala jsem se andělem, co honosí se smrtí,
ty rozplynul ses v prach
a mně zbyla bolest, co sžírá mysl s chutí.