Pro Adélku

Procházíš ulicí,
sametovou tmou,
Je to tak mrazící,
nemůžeš se hnout..

Ženeš se za štěstím,
snažíš se kvést,
Pod nohy ti padá klestí,
musíš se vznést..

O to přece nestojíš,
o takový vztah.
Osobnost, jež se rozdvojí,
z toho máš pak strach..

Tvá mysl je bystrá,
nesmí se zalknout,
To že teď vzdychá,
oni pak budou chřadnout...