O vílách

Na jaře, v těch vřesovitých lesích
kde láska rozvkétá na poupatech kvítí
já potkal jsem tu duši - usedavě plačící

Dovol mi tě oslovit, vílo lesů,
kde konec tvých nekončících plesů?
Proč slzy kanou na zastíněnou zem,
když ten princ pro tebe živ jen?
Tam na rosou zvhlých, prosluněných lukách
kde trápí se pro tě v lehce agónických mukách
vyjdi pryč ze stínů (sic impozantních) borovic
kde však pro krůpěje smutku k vidění je skoro nic

Stiskneš pevně ruku mojí
pouta nás dva plně spojí
a už nebude žádné dvojí
štěstím se nám rány zhojí
Nebudu ten kdo se bojí
pod záštinou krásy tvojí
přijmu si Tě podobojí

Pak schovám si tě pod bundu
a už nikdy tě nepustím ven

přece jenom to byl... převelice krásný sen