Snová nemoc

Snová nemoc

Ve srovnání s Tebou jsem dítě jen,
co se třese, když se bojí,
co čeká stále na svůj sen,
co slzy denně na líc rojí.
Oproti tobě jsem nezralá,
jen poupě mezi květinami,
života jsem neznalá,
bílá i šedá mezi barvami.
Tys ideál malé holčičky,
která se směla dívat pouze,
která Tebe snila pod víčky
a teď naříká z nouze.

Jako když chcete okusit, co nesmíte,
když znáte jen tvar a barvy,
ale podstaty se nejvíc bojíte,
neboť by vám mohla ukrást nervy.
Bojíte se okusit, to zakázané,
poznat, co skrývá se v jádru jeho,
proto máte všechno svázané,
abyste se nedotkli i srdce svého.
Jak pak poznáte, kdy jste vyléčeni
ze strachu, jež Vás provází?
Kdy poznáte, že už s Vámi bolest není,
abyste nalezli odvahu jež Vám schází?

Tys byl jen fantazie v mé hlavě,
byl´s jak postavička z filmu,
tehdy jsem si dokázala poradit hravě,
s myšlenkou, že k Tobě nepřilnu.
Pak poznala jsem tvou tvář z blízka,
tvoje ruce byly v mých,
cítila jsem se tak nízká,
neboť mě vedl tvůj smích.
Jak měla jsem pak odolat,
když si mě jako ten sen vedl?
Jak měla jsem pocitům vzdorovat,
když i má vůle a vztek bředl?

Tak mi řekněte, jak mám teď myslet,
jak se mám vymotat z jeho spáru…
Ač chci věřit, že nás dohromady život sved,
nechci zapomenout, že k lásce je potřeba páru.
Byla jsem omámena vlastní touhou,
jen má bláhovost mě podrazila,
ale proč dva lidé spolu být nemohou,
když do nich možná právě láska vrazila?
Řekněte, zda mám právo na pohádku,
zda můžu prožít znova tu noc,
nebo jen opět čekat ze soboty do pátku
a čekat, dokud odejde má snová nemoc.