Svoboda...

Neměj strach.
Jen si rozervu vlastní tělo
pro to, co se smělo,
když jsme ještě byly na živu.

(A to mé pravé já bylo vždycky na druhé straně zrcadla)

Neměla jsem pocit,
že bys mi chyběla.
Ale byla jsem tak sama.

(Trochu mi to připomnělo těch pár zarudlých ran na tvém těle...)

S otázkou zda cítím ten vzduch z otevřeného okna,
jsem se zašklebila.
,,To myslíš ten hnusnej, pražskej vzduch?"
A tys pak s křehkým úsměvem pohla rty.
,,Takhle voní svoboda..."

(V tu chvíli jsem poznala, že jsem tě vždycky milovala. A neměla jsem tě nechat odejít...)