naivita života

Čekám tu ve stínech tolik let
Směji se lidské pošetilosti a naivite
Ty snad necítiš jak upadá svět
Diky nenávisti,lžím a lidské stupiditě

Můžu se vykoupit pokorou či milostí
Ale neumím ani jedno vyslovit
Ty moje kořeny začínaji ve zlosti
Jen láska je schopná mě vyřadit

Narodil jsem se tam na území křiku
V jámě plné ztracených duší
Ač nejsem jeden z ďáblových triků
Kdo jsem však málokdo tuší

Sleduji upadající svět a směji se
Lide honicí se za pěnězi a slávou
Vím,že takový nejsou všichni to ne
Ale malokdo tu žije s čistou hlavou

Jediné,z čeho mráz po zádech běhá
Je ten pocit jenž sem nikdy nepoznal
Dve spletene ruce jez nikdo neroztrha
Proc zrovna me jen Buh tak ztrestal?

Ten pocit jez rozsiruje ocni zornici
Na tvari vytvari nejeden rozpak
Ty sny do cervena se barvici
Ano,jsem toho vseho jen opak

Kdysi jsem byval opravdu stastny
A citil jsem ze velkou vec slibuji
Podle me jsem byl pro nekoho platny
Slova nebyli slova,za ciny ja bojuji.

Svou modlitbou jsem upsal dusi
Ale I smrt se me nekolikrat zrekla
zive a lidske srdce ve me busi
Presto ze smrt do nej kosou sekla

Uz tu opravdu nic nehledam
A slibuji ze uz nikdy nezhresim
Zivot svuj ji tedy odevdam
Presto ale v nic uz neverim

dvacet let jsem pobyval v zatraceni
Do ktereho me ten jediny poslal
Nedoufam ani nemam presvedceni
Ze se neco zmenilo a pujdu dal

Citim,ze zde neco co neni v poradku
Jsou zde veci ktere by jsi mela vedet
Myslenky proudici v hlave pozpatku
A vzpominky kterymi budu vecne trpet

Skutecnosti ktere se uz davno stali
Svymi slovy ci skutky nezmenime
Dopisy ktere jsme si navzajem psali
Ty v nasich svetech nikdy nespalime