Melancholikův optimisms

Minulost, jak temný oblak,
dohání mě stále dál.
Osude, co mám konat?
Jak nejlíp bych se kál?

Že nejde dělat nic?
Že bezmocnost je odpověď?
Promiňte moji drazí,
tomu nelze vyhovět!

Budu brečet, budu se smát,
třeba i skládat básně.
Budu dělat cokoliv,
aby ty ses měla krásně.

Půjdem na pár koncertů,
na diskotéku tančit,
pod stan někam kempovat
a všeobecně jančit.

A i na zadek ti dám,
když mě budeš zlobit,
ty se jenom usměješ,
a já budu dobyt.

…
Promiň, melancholik plácá,
chce to brát s nadhledem…
Ale stejně pevně doufám,
že střetneme se pohledem.

Pohledem plným lásky,
porozumění a míru,
dáme si dvojku vína
a k tomu trošku sýru.

A vše bude jako dřív,
já budu nosit růže.
Pročpak? - Pročpak ne?
Milovat, to se přece může!

A já miluju tě dnem i nocí,
jsi pro mě celý svět!
Jsi moje krásná kytička,
navrať se mi zpět!

Já tu budu pro tebe
a ty zase pro mě,
budem spolu žít,
šťastně a svorně!