Miliony řádků

Jen v pár větách – snad,
chci popsat anděla.
Už párkrát s ním
po ulicích jsem letěla.
Minuta po minutě svištěla.
Viděl i někdo jiný mého anděla?
Bez křídel a svatozáře,
bez křehké porcelánové tváře.
S očima romantického lháře.
Žháře.
Co svým plamenem podpálí duši.
Bezbřehá zeleň jeho očí mu sluší.
Ten anděl jsi ty.
A já jsem jen vločka sněhová –
nikdy nevíš, jak se zachová.
Když se dotkne tvé kůže,
okamžitě roztaje.
Když padne na plátek růže,
s láskou si jen pohraje.
Když anděl ji chytí do dlaní,
je to konec světa.
Když hluboce se mu klaní.
Nevyjádří to věta.
Snad utekla ze svého polosvěta.
Za ním.
Klidným spaním.
S andělem a spásou jeho psaní.
Bytí
do sítí ji chytí.
Do sítě z jeho kučer hravých,
z prstů jeho popínavých,
z pohledů vyčítavých
a rychle bijícího srdce.
Buch, buch, buch…
Vzruch.
V andělském těle.
Ojediněle.
Od dob, co tě znám, bývá mi skvěle.
Konec?
Ne - jen začátek, vždyť jsme pár.
Vyhrajeme hru, kterou jsme začali hrát.
Vločka sněhová má tě ráda,
anděl ďábelský má mě rád.
A co bude dál?
Přestaň se ptát.
Vždyť odpověď znáš…
V milionu řádků ji napsanou máš…