Zvadlá růže

Sleduji kroky tvé už dobu dlouhou,
sleduji z povzdálí tvůj život sladký,
nemohu přestat s narůstající touhou,
i přes to, že náš čas byl tak krátký.

Pomalu začínám naději ztrácet,
srdce mé, jako kdyby obaleno trny z růží bylo,
hledám pocity, které se nechtějí vracet,
jen krabička myšlenek, to jediné co mi po tobě zbylo.

Květina zvadlá, dychtící vody, stojí uprostřed pokoje,
vyčerpaná a myšlenkami zahlcena, nemá chvíli pokoje.
Kdy vyjde slunce? Kdy podá zvadlé růži doušek vody?

Dveře jsou zavřené, oči zaplavené,
srdce potrhané, tělo je unavené.
Slunce vychází, a však duše odchází.