Sonety - I.

Já bláznil, lásko, jak to jinak říci,
a v tváři tvé jsem čet svůj rajský sen,
pak hledal tě a na stole měl svíci,
noc utekla, když přišel bílý den.
A tisíckrát jsem tříbil slova jasná,
jak vyjádřit co božské zdá se nám?
Tys byla pro mne nevýslovně krásná
a já byl tenkrát divný chuligán.
Dnes paměť má je samá černá díra
a tělo mé se k zemi schyluje,
co dělat mám, když nedrží mě víra,
že krása svému času kraluje.

Obraz tvůj mám ve své vzorné péči,
to je to, co moje srdce léčí.