Amadeus

Miláčku, kde jsou všechny řeči, že jsme se spolu poznali?
Já jsem byl člověk nad roztečí, kolem se hvězdy míhaly.
Pomalu teklo stříbro jara, země se snesla k oblakům.
Když jsem tam vběhnul, vína stará držela clonu zázraků.
Už jsi mi řekla, nejspíš tiše, že jsi má první, jediná.
Kdekdo to poznal, kdekdo píše o tom, co zítřkem začíná.
Je toho mnoho a jsme znalí, kde se nám růže objeví.
Možná tvé oči láska zkalí, možná tvé rety o mně ví.
Miluj mě tiše a pak něžně, vím co je tvoje vyznání.
Miluj mě navždy, jsou to stěžně lodi, co s větrem uhání.
Dechem se žene vůně jara, věříme oba v jediné,
že nás to spojí, pouta stará hroutí se v téhle vidině.
Byli jsme kdysi a jsme znova, nyní to není ještě znát.
A tak se bojím, pálím slova, proč se tě, lásko, nechci vzdát?
Ve skle se rosí tvoje oči, někdo je v dálce zapíná,
řekni mi večer, co se točí, řekni to jen ty - jediná!
Dívej se na mne, já to kdysi v dotecích lásky oplakal.
Nad námi závoj hvězdný visí, včera jsem na něm s tebou stál,
sázel jsem hvězdy nad rozpaky. Na zemi taje letní sníh.
Po nebi plují zlaté mraky. Hvězdo mých zítřků - Ich liebe dich!