Neznámý pocit

NEZNÁMÝ POCIT

Když světla zhasnou a ticho se rozprostře tmou
mé myšlenky lehko, vrací se cestou smazanou

Tam daleko zpátky kdys růžička kvetla
pak lístky její za mnou vlály, než zvadla a úplně seschla

Jméno jí dali lidé, co žili před dávnými časy
jméno co znělo hrdě, jmenovala se Štěstí

Svou nasládlou vůni rozdávala a já si kvítku nevšiml
snad stačí pár kapek vody, aby se poupata rozvila

Hledal jsem léku aby ožila, kéž příští rok vykvete znova
až bude voda, co by ji zalila, až bude lepší doba

Svou duši jsem jí věnoval, a prozradil všechna tajemství
srdcem jsem jí miloval, a čekal na její poselství

V jejích lístcích jak hebká kůže
mi vůní řekla růže
v jejích lístcích se známkou
mi rostla naděje pro chvíle s růžičkou

Po nadýchnutí se roztočil svět
oslepil zrak a hlavu mi splet
rozepjal knoflíky večerní blůzičky
schoval si pod víčky noční sen

Pak pro slzu štěstí si šla
před bránu černého pekla
pro slzu lásky si šla
ale cestičku svou spletla

Pro rudou krev si přišla
a cizí ruce ve tmě našla
nechala se jimi vést
až na konec všech cest
lehla si do trávy
a než něco řekla
rozbila poháry nesené z pekla

Do vlasů tráva se jí vpletla
vstala, z pevného sevření se vysmekla
a šla hledat lék na trápení
až našla pramínek vody
a toho, co mocně ke kořenům lil
pak vzpomněla si na večerní hody
a sen její paměť oživil

Vzala si chladné ruce
a poslechla slabé srdce
vzala si jeho prosím
a pomohla pěstovat voňavé „smím“

Za dlouho zavoněla růže
něžná jak její kůže
a pro chvíli tisíckrát vysněnou
jeli si spolu noční tmou