Smuteční píseň

Ve slaném nálevu oči mé chřadnou,
topím se v moři z slzí mých,
na záchranu nemám naději žádnou.
Usínám v šatech smutečních.

Mé šaty bílé, jak napadlý sníh,
jak křídla andělů na černém hrobě.
Je to tak – z šatů svatebních
mám smuteční – na pohřeb sobě.

Kde tlukot srdce, kde krev má,
v mých žilách místo není.
Upadám do snu, bezduchá,
pokračuji v svém prázdném snění.

Snění, že vzpomeneš, že přijdeš sem,
u mého hrobu budeš stát,
řekneš: „Nechť prokleje mě tato zem,
za to, že jsem neuměl mít rád“.