Růže

Růže

V zahradách zlámané růže nerostou,
ty které vykvetly,
kvetou klidně dál,
to jen můj život navždy ustal.

Potkala jsem prince,
chtěla být s ním,
ale on mi náhle zmizel,
odešel pryč.

Řekla jsem si:
„No a co, přijde další,
a tak dál..“
Ale jakoby ze mě rázem
život vyprchal.

Večer při procházce,
koho to nevidím.
Stál tam sám
a zvesela se smál.
Pak přistoupil ke mně blíž
a napsal mi na čelo další kříž.

Kříž jak hřebík do rakve,
kterou když zavřou,
není cesty zpět.

Nesmíš se vrátit,
smíš zůstat v ní
a společně věčný život žít.

Prošli jsme se alejí,
voněly zde růže,
růže čisté, bez trní.

Přála jsem si lásku
a ona se mi zjevila.
Avšak ty odešel si náhle,
beze slůvka loučení a
ona jako věrný stín,
odešla s ním.

Tak skončila pohádka
o jedné malé princezně
a jejím krásném princi.

Teď jsou spolu šťastní,
mají místo v rakvi.
Může za to láska,
jejich věčná vráska.
Láska, která zabila, přesto,
že radost jim sama slíbila.