Láska...nemoc...

Já blouzním, či je to sen?
Je vlády noc nebo den?
Ach, to jen to světlo,
oči mé i srdce pomátlo!
Se mnou krutě si jen hrálo,
snad se mi to jen zdálo.
Viděl sem ho nebo jej,
no není láska mocný čaroděj?
Jsem mimo - omámen,
nemocí zhoubnou zmámen.
Ta nemoc zvaná láska,
ach usedavě srdce mé praská.
Pod nápory horečky blouzním,
láskou krutou k němu se soužím.
Je to jeho vůně nebo né,
rychle vztanu z postele.
Projdu se po pokoji,
otevřu okno.
A on tam dole stojí,
na nic nečekám.
Vylézám na parapet
a z pátého patra skáči.
Jak blížím se víc k zemi,
dochází mi, že to bylo jen snění.
Třištím se o beton v okamžiku,
při myšlence na něj , při posledním mrku.
Srdce a tělo znavené bolem,
zabije naposled a dá životu sbohem.