Závislí na lásce

Jako jedna duše a dvě těla,
ruku v ruce kráčí prázdnou ulicí.
Struna mé lyry v tu chvíli se chvěla,
spatřila milence radostně mluvící.
Srdeční záležitosti jemně je šimrají v podbřišku a celém těle,
jemně se rdí při vzpomínce na minulé noci.
Spoutaní city a přesto neuvěznění v cele -
je to láska, která je drží ve své moci.
A na okovech jejích nalezli svobodu ptačího letu,
ve svých očích spatřili lesk blízkých dálek.
Už netouží po odchodech, po světu,
stačí něžnosti ukryté do obálek.
Jejich duše se tetelí samou radostí,
jsou šťastni, jak to jen lidé umí.
Pozbyli všech pozemských starostí,
jen šepot slastí jak moře šumí.
Stále jsou hladoví po zakázaném ovoci,
To já Amor – poslal jsem na ně tu vílu.
Jsou závislí na lásce – neléčitelné nemoci,
která jim nebere, spíš dává do života sílu.