Ztracení

Se zmatkem v očích dívám se na tvé kroky poslední,
venku se stmívá, chce se mi spát, i když blíží se hodina polední.
Natahuji ruku k té tvé blíž,
i když mám strach, že mi zas ublížíš.
Přesto tě prosím, vrať se ke mně, vrať se mi zpět,
neber mi jistoty, z dlaní nevysyp můj svět.
Ozval se výkřik, pak poznávám svůj hlas,
já prosím tě, ty jen utíkáš zas.
Otočíš se na poslední chvíli, věnuješ mi kousek toho okamžiku,
díváš se na mne ledovým pohledem a přesto taji vmžiku.
Jsem snad…? Chovám se jako posedlé dítě.
Neustále opakuji, jak u sebe chci tě.
A ty se mi vzdaluješ každým krokem víc,
já jsem jen rub, ale ty jsi můj líc.
Nepomůže ani zoufalý pláč, ani slzy, ani křik,
setkání nás dvou byl jen nepatrný okamžik.
A teď čas loučení pro nás dva nastává,
slz pramen z mé tváře téci přestává.
Lásko, vzlyknu, a poslední sbohem nese se vzduchem,
ulice se zklidnila, dnes není prosáklá městským ruchem.
Stojíme tam jen my dva, milenci zoufalí,
ztracenci, co kdysi chtěli ráj a byli tak troufalí…