Balada o ničem

BALADA O NIČEM

Po dlouhém hledání sešli se
dva trosečníci
potkaje stejný osud
a hned museli být svoji

Kdyby jen láska mohla, uteče
a nevrátila by se dosud
ale snad musela s nimi být
a přinutit je aspoň žít

Bez ní by svoji nebyli
a marně světem bloudili
tu chvíli chtěli, ale ne tu
jaká přišla, nezvaná
těžko se k sobě hodili
to si jen chvíli myslili

Ať byli spolu týden – či měsíce
jednou se rozejít musili
a svět jizlivým úsměvem řek
vy, že jste spolu chodili?

Kdo dneska pravdu ví
jen slabě vše potvrdí
zažloutlý papír svatební
který už dávno neplatí
a dvě černá malá očka
která dnes pláčou

Proč jsou tu?
pro dva trosečníky
kteří znovu jdou pouští
snad se už poučit stačili
a svět na svých nohou
dál je nes

Možná dopřál jim lásku
už ničím nedohnanou
nesměla by být z nouze
to by se ztratila pouze

Ta smutná očka tajně čekají
že před tolik starým domem
se jednou máma objeví
najednou však přijdeš ty

Vstoupíš po sešlapaných schodech
a najdeš starou paní
co říkají jí teto

Otevřeš velkou obálku
co známá je i na dálku
je adresářem jeden květ
co kouzlo „domov „může mět

Chvíli se točíš pokojem
až černá očka zříš
tolik jsou smutná, máš dojem
že o jejich původu víš

Že by snad tenkrát, ale kdež
to bylo úplně jinde
víš, že teď sama zůstaneš
po jedné noci divné

Nabíd ti pomoc, však uteklas
aby to nebylo hloupé
aby ti vyčíst nemoh
to manželství malé a skoupé

Vroucně objala dítě
ta mlčící, plačící žena
snad podoba, snad cit
spát jí už nikdy nedá