Vánice plná lásky

Na cestu dlouhou a trnitou,
Na cestu sluncem ne vždy zalitou.
Na cestu, která vede dále,
Na cestu, kterou ruku v ruce spolu půjdeme stále.

Pomalý krok zimní vánicí,
míjení mnoha vesnicí.
Tvé teplé dlaně na tváři,
polibek na sněhovém polštáři.
Teplý pohled očí tvých,
a polibků pár posledních,
když přichází loučení.
Jediná vločka z nebe spadne
úsměv na tvářích však neuvadne.
Ta vločka jedna jediná,
tak čistá, bílá, nevinná,
na dlani ji držíš stále,
jako srdce polámané,
jako lístek růži rychle vadnoucí,
jako dvě srdce v nekonečnu tonoucí.
Naše ruce propletené v jednu,
když jeden, tak i druhý půjde ke dnu.
A vločka pomalu taje,
Vidíš, lásko, jak teplo tvé dlaně si s ní hraje?
Až ta vločka v kapku vody se promění,
nastane dlouhé a bolestné loučení.
Do poslední chvilky držím se tě jako klíště,
jakoby mě do srdce bodaly kousky ledové tříště.
Jak dlouho ještě, kdy tě zase uvidím,
není toto setkání zároveň naším posledním?
Kam osud nás zavede, nedá se přesně říci,
stejně jako nevíš, zda dnes na nebi hvězdy budou zářící.
Poslední teplý polibek vroucně mi dáš,
ten polibek, který je a bude jenom Náš.
Poslední pohled do očí anděla,
do těch nejkrásnějších, kterých jsem kdy hleděla.
Letmý povzdech nastávajícího trápení z tvých úst unikne,
dvě zoufalá srdce, což není zrovna obvyklé.
Poslední letmý pohled a dotek na tváři zvláště,
mihnutí lemu tvého pláště.
Jsi pryč, však tvou přítomnost, jako bych cítila všude,
cit, který k tobě chovám, navěky hluboko v srdci uchován bude.

Poslední slova, která jsi šeptal byla, že bys se mnou chtěl i v dešti za bouřky stát,
Jak krásné a zároveň kruté je to, milovat.