Kdo vlastně?

Divoký býk v ohradě se už vzpíná,
krev vaří se v jeho svalnatém těle.
V tribuně je cítit voňavka laciná
a tam v rohu sedí kdosi nesměle.

Se sklopeným pohledem a pocity,
které oslepují, ač jsou nejasné.
Choulí dál se do své citové ulity,
plamínek naděje však nehasne.

Rozbouřené pocity býka sílí,
když vypuštěn je ze svého vězení.
Toreador na něj šipky střílí,
zvíře jeho sílu neomaleně podcení.

Klesne zlomeně na kolena, umírá,
dívka na tribuně s pláčem vyskočí.
Setře slzy, bolí ji, že zvíře skomírá,
v nesouhlasně linky stáhne obočí.

V agónii býk vzhlédne naposledy
a spatří krásku k němu kráčející.
Jeho tělo uchvacují z šipek jedy
a dívka klekne před zvíře umírající.

A tam… na konci seděla má paní,
jsou jeho poslední myšlenky,
v představách neumírá, to se jí klaní,
do vlasů vplétá dívce sněženky.