Už nejsem

Už nejsem

1/ Zhasla jedna malá, bezvýznamná
hvězdička
přestala si zářit, jak sfouknutá
svíčka

V tu chvíli se marně snaží
na planetě zemi
vzkřísit život osamělý
jednomu, ani o tom neví

Srdce zhaslo, ruce jsou v pěst sevřeny
je to hrozba lidem
co jsou zlí a zbabělí

Už leží v dřevěném loži
ani nestačil se rozloučit
dopis tu nenechal – můj bože
vždyť se tu ani nerozhlíd!

Pár svíček ozařuje holé stěny
stín padá na obraz
tak hrozivě bledý
ti, co ho znali
sešli se k poslední leči
ti, co ho znali
snad vzpomenou si přeci

Ta paní, co říkal jí MÁMO
ten šedivý pán, co učil ho na piáno
říkal mu TÁTO! ZASE NEPŘIŠLA!
já čekal ji každé ráno

Pár známých
snad očumovat přišli
snad zřít tu bezmocnost
z které lidé vyšli

Kdyby tak uslyšel, co šeptají hlasy
že byl vždy divnej
že zasloužil si asi

Že nebyl krásný
teď už jedno – mrtvému
že lidi neměl rád
dost – hloubání problémů

A že měl dlouhý vlasy
na to se přece musí umírat
že ještě neměl přistřižená křídla
vždyť ani nevzlít
proč to připomínat?

ON zatím miloval tváře lidí
rád býval mezi nimi
časem určitě by pochopil
že ho lidi ošidili

2/ Cítil, když mu duše odcházela
že se vlastně nikdy
smrti svojí nebál
neměl co lidem říct
by nikdo stejně nevěřil mu
a pravdy polovic připadalo by
jak propadáky z filmů

3/ Chvíle ticha už končí
jen v tmavém rohu světnice
něčí oči se loučí
v odrazu stínu svíce

Jsou zakleta studánkou rosy
z duše nahořklý vane pocit
jen jedna se srdcem přišla rozloučit
a mazala z duše ten všemohoucí cit

„můj drahý, nikdy jsi ruku mou
nechyt va své dlaně
nikdy slova něžná jsi nevyslovil u mě
a přece ty oči
nemohu zapomenout na ně

Teď jenom chvíli budu smutná
a čas se rozběhne a sundá pouta
však v životě teď už mrzí smích
proč jen není znát z úst Tvých
zůstane vzpomínkou
smazanou nabídkou
až samota přijde z ulic večerních

Pohasla myšlená slova
a tma, ujala se vlády znova
odešli hosté bez přípitku

Už nemoh si dopřát výčitku
že zapomněl se koukat kolem sebe
už necítí, že venku zebe
a přece by přijal myšlenou nabídku