Lovec a mláďata XXXIII.

S plnými bříšky se přesladce spinkalo,
průrva ve skále zajistila bezvětří,
sněžné mládě další zkušenost získalo,
krutá zimní příroda nikoho nešetří.

Ještě pár porcí na sněhu zůstalo,
mráz zabránil hnilobnému procesu,
pár vlků se na hostinu chystalo,
naservírováno bylo jako na podnosu.

Jeden byl vyslán na průzkum situace,
jaké je jeho postavení, dobře zná,
tohle nebyla jeho první štace,
ta poslední nebyla zrovna úspěšná.

Z jedné strany se stříbřitý vlk blíží,
z druhé Ouško do sněhu našlapuje,
co stane se, až se jim cesty zkříží,
si zatím ani jeden nepředstavuje.

Ouško dorostl do statného samce,
jeden vlk neměl by být pro něj překážkou,
život ve smečce dává vlkovi šance,
že tady neskončí to jeho porážkou.

Už o osobě vědí, vítr přinesl jim pach,
však maso na sněhu za souboj stojí,
zatím ani jeden neukazuje strach,
úspěch je nedat najevo, že se bojí.

A tak bílé tesáky na sebe cení,
rozhodně nechtějí vzdát se bez boje,
urvat si kořist v zimě zas snadné není,
jdou do boje, každý za to svoje.

Oťukávají si taktiku nepřítele,
ať vědí, co od sebe mají čekat,
pak přistane první rána tlapou na těle,
a to si ten druhý líbit nechce nechat.

Vlkovi dala smečka zkušenost lovce,
ta Ouškovi v životě bez mámy chybí,
v žádném případě se však snadno vzdát nechce,
být tím poraženým se mu vůbec nelíbí.

Nevzdává se, a tak získává převahu,
srst vlka na několika místech krvácí,
ten pomalu, ale jistě ztrácí odvahu,
prvotní síla se z jeho těla vytrácí.

Začíná ustupovat, ocas zatažený,
soupeř, jak zdá se, je přece jen silnější,
Ouška hřeje pocit, že je neporažený,
netuší, co přinese chvíle pozdější...